Pokud se na hnízdě zrovna nic nedělo nebo se naopak stala nějaká zajímavá událost, došlo občas na místní lidovou „čapí poezii“. Sbírka různých autorů:
Na Kozích kamenech plazy to žije, Bohouš tam naloví macaté zmije,
vezme i užovky, pořádné macky, navečer nanosí do hnízda klacky.
Na špičce komína korunka, v ní trůní královna Bohunka.
Spolu s ní zmijolov a čtyřka čápat, denně je slýcháme vesele klapat.
Slyšeli jste tu novinu, že na Kafkově komínu
celý den vhodný vítr vál, však ležel tam jen hnízdovál…
Copak je to za skřeky, na komíně u řeky? Nekvičí tam prasátka, jen hladová čápátka.
Místo aby létala, rodiče by sežrala.
Co k večeři dostanem? Bohouš letí s potkanem. Kdo má ještě hlad, musí zažebrat.
Z Bohoušova volátka padne možná had.
Bohoušek je kanec, nese mladým žvanec. Vrhne hadů ranec, pak nastane tanec.
Neodletí, jsou to děti, na hradě jsou na obláčku a bojí se o otáčku,
že se do náruče nevrátí, do náruče co Bohunka vždy s láskou pozlatí.
Let musím zvládnout sám, však času na to mám, na komín nápis dám: zde sídlí hnízdovál.
Z Kary starej komín čouhá, mnoha čápů věčná touha, diváci se radují, čápy nonstop sledují.
V květnu už se začli líhnout, do zimy vše musí stihnout, aby netrpěli hlady, Bohoušek jim nosí hady.
Hada máme rádi, jsme s ním kamarádi. Proteiny nám dodá, myšku radši ne, ta nás může hlodat.
Tančit budem, jak se patří, když se s námi hádě sbratří. Požerem z něj, co se dá, bude prima nálada!!!
Dieta je prokletá, dělá sice pěkná těla, ale čapík není včela, a tak co jim zbývá asi? Let že by je spasil? Spadnou dolů na zobák. A co pak?
S rodiči na okolní louky létají, myši žáby a hady hledají! Nebudou přece jen okounit a od B+B dlabanec věčně žadonit! V pohodě snad i Slávek Kafka a nečeká ho žádná další životní “ťafka”.
Víťa dnes svátek slaví, létání ho hrozně baví, se sourozenci a rodiči vzhůru vzlétnout, v okolí se porozhlédnout, zda by do zobáku něco bylo, co by věčný hlad na chvíli utišilo!
Jaké to mám na hnízdě černobílé fracky, kdo má po nich uklízet rozházené klacky…
Já lovit si tu budu sám, nejsem žádný hnízdovál, každý mě tu musí znát, jsem z Bohuslavic slavný pták, do znaku města mají si dát Slávka Kafku…
Pozdravení všem čápologům. Tento seriál od počátku předčí většinu televizních, dějově pak všechny na Nově. Krásné, poučné, výborné obsazení, režie i kamera. Hlavně ten námět je fajn, takže díky autorům.
Ptala se mě zmije, kde se dobře skryje, syčela mi do ouška: “Moc se bojím Bohouška”.
Vynořil se z mlhy, jedna noha kouká, v pozadí je v páře louka, vpředu zobák veliký. Slepice to nebude, ta kvoká. Zadumán hledí v dál a ramena má jak velký chlap. Že by to byl zmoklý čáp?
Teď vystavil se z profilu, aby nebylo omylu, že nad obzorem vládne stejně jako v řece. Kdo to je? No čáp přece!!!
Jsem tu sám a nevřískám, nemám mámu mojí zlatou, někde se mi fláká s tátou.
Tátu doma máme, radost veliká, snad mi dodá do zobáčku knedlíka!
Hnízdečko je mokré sic, ale když nás bude víc, zahřejem se tělíčky a teplota bude milá. Čápi vědí odpradávna – v jednotě je síla!!!
Kde se vzal, tu se vzal – na hnízdě se objevil gumový had. Bobeš už měl velký hlad, tak chtěl hada posnídat, brzy ale zjistil však, že mu nejde poskládat. Zuřivě s ním cvičil, hnízdo přitom ničil. Nakonec s tím bídným plazem máchl vzduchem – a had spadl z hnízda dolů na zem.
Když jsem šla navečer okolo komína, spadla mi na hlavu bílá bublina.
Až z komína z výšky, koukaly na mne zmoklé myšky.
Kemruje a kemruje, příroda se raduje. Bohouš potřebuje sprchu, a to hlavně z vrchu. Mistr Kemr to říkal lépe.
Máme plná volátka, dneska už nic nesvedem, ale zítra uvidíte, jak to pěkně dovedem.
My se dneska z komína nikam nehrnem, když máme hlad, tátu s mámou radši sežerem.
Radši budou kvičet hlady, než by krovky provětrali.
Krtek mne si slastně packy, proč mít z čápů obavy? Lovení je nebaví, sic z komínu nejde dým, jenom lítaj čápi, já se slastně rozvalím na sluníčko zlatý.
Při západu do ruda, vystrkujou biskupa. No a proč ne, vždyť naše nosy nám říkají, že máma s tátou hady nosí.
Včera měli hnízdoválení, tak ať to dnes doženou, už žádné hnízdoválení, ať si pírka a křídla řádně proženou.
Už mě to nebaví, klacík se nedá žrát, tak kde mám doping, abych mohl na hnízdě tancovat? Jsem malé ptáčátko, sic umím létat, ale papání by mohla ještě máma za mě chytat.
My jsme malá čápátka, máme prázdná volátka, bídně se nám tady žije, táto, prosím vyhoď zmije.
Kvičím často, kvičím rád – mámo, táto, chceme žrát. Zmiji, myš či aspoň žábu, nejsme tady pro parádu.
Já bych vám, holomci, radši dal ránu, vždyť jste tím kvičením vyhnali mámu. Jen křídly mávněte, večeři sebrat, přece nebudete do září žebrat…
Jak čápi bijem o mříže, jak čápi v hnízdě jatí, my bychom štiku k večeři, však táta plány hatí.
Tupí, ryčte, ještě klapejte nějaký čas. To potěší srdce každého z nás. Vyčkejte ještě, než se dáte cestě napospas.
Rytíř Bohouš musí svou princeznu ochránit před tříhlavou saní. Aneb ani jáma lvová není tak nebezpečná jako čapí hnízdo s dorostem…
A zas to jde do zlata a naše mládež střapatá domů opět nechvátá…
Panoráma Boží, kde však naše děti hlavu složí…? Je mi smutno na duši, kde jsou však netuším. Až vrátí se, dostanou za uši.
Dvanáctá hodina odbila, čapí nožka vidět nebyla.
Mámo, táto, máme hlad…Leťte si žabky, rybky nachytat, jste už děti veliký, za pár dní poletíte do Afriky…
Mokré peří, v bytě bazén, navíc nechce se mi na zem. Vidím totiž zpovzdálí, že jsou tam jen žížaly. Ty mi za to nestojí, tak se kochám okolím.
Hodně vody z oblohy, budou pěkný brambory. Než se Měsíc zakulatí, čápata se z očí ztratí.
Deset nožek mrkvových na hnízdečku stojí. Slávek domů nemůže, protože se bojí!
