Čapí hnízdo v Bohuslavicích

Dnešní čapí večerníček je poněkud jiný, než na jaký jste zvyklí z mého pera či spíše klávesnice. Jeho obsah jsem obdržel soukromou poštou, a protože by byla škoda nepodělit se o něj s veřejností, věnuji mu samostatný článek. Autorka příběhů pro děti Lucie Krystlíková se v něm vrací k letošnímu kroužkování čápat a podává ho pohledem opeřeného osazenstva bohuslavického komína.

Není kavka jako Kafka aneb kroužkování čápů v Bohuslavicích

Ráno bylo jako každé jiné. Bohunku s Bohdanem čekal celodenní maraton za sháněním potravy, úpravou hnízda a péčí o tři čápátka.
„Bohunko, mám takové divné tušení, že dneska budou těm našim holkám dávat prstýnky,“ pronesl najednou Bohdan.
„Nojo, Bohdane, máš pravdu, začíná mě šimrat v břiše. Původně jsem to připisovala tomu, jak jsem večer zhltla tu velkou myš, ale ta už to asi nebude,“ přitakala Bohunka.
„Holky, slyšely jste, o čem si rodiče povídají? Prý dostaneme prstýnky,“ hlásila hned Elvíra čapím sestřičkám jen, co si vyslechla rozhovor rodičů.
„Prstýnky? A proč?“ chtěla vědět Iris.
„To víš, lidi! Slyšela jsem, že nás přes ně nějak sledují. Asi nemají nic jiného na práci,“ vysvětlila Vilemína.
„A kdo nám je jako dá?“ zeptala se zvědavě Iris.
„Zaslechla jsem, že nějaká kavka,“ odvětila Vilemína.
„Hm, to je ale taky pták ne? Já myslela, že nás chtějí pozorovat lidi a ne kavky,“ zamyslela se Elvíra.
„To je fakt! Proč tedy kavka? No nic, aspoň se seznámíme s jiným ptačím druhem,“ ukončila debatu Vilemína.

Den probíhal jako každý jiný. Bohunka se střídala s Bohdanem. Hezky svoje robátka krmili a napájeli, a samozřejmě nezapomněli ani na úpravu své hnízdní pevnosti.
Přišla šestá hodina večerní a Bohunka byla zrovna s čápaty doma, když uslyšela nějaký zvuk.
Ježkovy oči, kdo to sem leze? Ono nestačí, že nám lidi koukají do ložnice kamerou, oni sem snad začnou pořádat i výstupy. Už nevím, kde výš bychom měli hnízdit, aby se k nám nevydrápali. Hrůza! Mrmlala si pro sebe Bohunka, a když se víc naklonila, tak pochopila: Aha, to už sem leze pan Kafka s těmi prstýnky. Otočila se na čápata a povídá:
„Děvčátka, za chvilku tady budete mít návštěvu. Vyšplhá sem jistý pan Kafka a dá vám prstýnky. Nejlepší bude, když budete dělat, jakože tu nejste. Já se vrátím hned, jak odejde. Je tu málo místa, tak bychom se tu nemačkali.“
A s těmi slovy Bohunka opustila hnízdo právě ve chvíli, kdy už se blížil ornitolog pan Kafka.

„Já se teda tak lehce nedám,“ řekla Elvíra. „Mě musí hezky pozdravit. Jinak mu nohu nenastavím, ať se staví třeba na hlavu!“ dodala a zaujala bojovnou pozici.
Panu Kafkovi bylo jasné, že kroužkování neproběhne tak úplně hladce jako v Mladých Bukách, kde čtyři mušketýři složili zbraně, protože věděli, že tenhle člověk jim neublíží. Ale pan Kafka, jako zkušený expert si poradil. Sice věděl, že musí trochu pocuchat Bohdanem opečovávaný mantinel hnízda, ale nedalo se nic dělat. V Bohuslavicích se zkrátka čápata rozhodla, že jestli jim chce nasadit prstýnky, musí až k nim do hnízda.
Co to mají lidi za manýry nás číslovat, to nemůžu mít na prstýnku rovnou napsáno celé jméno?, běželo Elvíře hlavou, zatímco dělala, že na hnízdě vlastně vůbec není.
Takže žádná ptačí kavka, ale člověk, co se jmenuje Kafka. No ještěže se nejmenuje Čáp, to by byl gól, aby Čáp dával prstýnek čápovi. To bych si pak myslela, že mě snad žádá o nohu, smála se v duchu Iris.

Hele, člověče Kafko, já jsem děsně lechtivá, takže jestli nasazování prstýnku bude trvat moc dlouho, tak se asi rozbrečím smíchy a tebe pěkně klovnu, pomyslela si Vilemína.
Kroužkování proběhlo na jedničku a Bohunka se vrátila. Nechala holky ještě v klidu, aby vstřebaly dojmy ze svého prvního setkání s ptačím expertem, ornitologem panem Kafkou. A když se čapí slečny vzpamatovaly, začaly si ukazovat prstýnky a sdělovat dojmy z celé akce.
„Já bych byla raději, abych měla na prstýnku místo nějakého divného označení CH 501 celé svoje jméno, Elvíra Čápová.“
„To mě to neva, že tam mám jen CH 502, představ si, že nejsi holka a zjistíš, že jsi kluk. To už bys pořád byla Elvíra Čápová. Takhle si pak můžeš říkat třeba Elvír“ opáčila Iris.
„Já mám na prstýnku CH 503 a jsem spokojená,“ řekla Vilemína, kterou už víc začínalo zajímat, co bude k večeři.

Když přiletěl Bohdan, nevěřil vlastním očím a spustil: „Co to má jako být? Kdo tady byl? Že on tu byl pan Kafka? Já mu tady pro příště nechám plánek stavby, aby všechno, co si dá na stranu, vrátil na své místo. Nebo si snad myslí, že to tady stavím pro srandu králíkům? Počkej, pane Kafko, příští rok si tady na tebe počkám a vysvětlím ti základy čapí architektury, to budeš koukat!“
Na hnízdo se snesla tma a čápata usnula. Bohunka se podívala na Bohdana a zamyšleně pravila:
„Bóďo, a co když jsou ty naše holky přece jen kluci? Jak se jim bude říkat, když mají taková holčičí jména?“
„Bohunko, tím se netrap, však oni si lidé už něco vymyslí, o to nemám strach. Řekl bych, že Elvíra by mohla být třeba Elvi nebo možná Elvis. To byl prý nějaký strašně populární zpěvák. Slyšel jsem ho, když jsem byl na grilovačce pro párky. Zrovna si tam lidi pouštěli jeho písničky a z čapího hlediska musím uznat, že měl docela dobrý hlas. Iris, ta by mohla být Irouš nebo Iroušek nebo jen Iri. To zní taky dobře. A Vilemína? Co třeba Vilém, Vilda, Vilík? Vidíš, však si lidé se jmény poradí.“
Bohunka se na svého moudrého Bóďu usmála, něžně se ho dotkla a zavrtala hlavu do peří.
Hnízdo ztichlo, protože spánek přepadl všechny jeho obyvatele. Aby také ne?! Vždyť to byl přímo akční den a na další je třeba nabrat síly!